Češi jako sportovci aneb Co říkají průzkumy?

Ferda mravenec rozcvičil celé zlenivělé mraveniště, Maxipes Fík shazoval nadbytečná kila na koňských dostizích (buřty jako hlavní cena byly ceněnou odměnou, jinak samozřejmě dietní chybou) a pes Škubánek boxoval, aby se stal nejsilnějším psem v ulici.

A jaká je česká, potažmo evropská sportovní realita mimo pohádky? Zajímavá čísla přinesla anketa „Zdravé srdce 2006", na které spolupracovaly Česká kardiologická společnost a Floraporadna (ano, to je ten margarín). Této ankety se anonymně a přes elektronický dotazník zúčastnilo 24 093 respondentů, z nichž tvořilo 73 % žen. Průměrný věk mužů byl 40 let, žen 45 let. Ačkoli se zjevně jednalo o skupinu motivovaných osob, zajímajících se o zdravý životní styl, z hlediska pohybové aktivity byly výsledky velice špatné, a to především u žen (tabulka níže). Dle těchto dat, u více než u třetiny žen klesá chuť k aktivnímu sportování, pouze 16 % sportuje více aktivně a ještě méně (13 %) aktivně provozuje sport delší dobu.

Proč cvičí Evropané?

Agentura Eurobarometr provedla v roce 2004 šetření pod názvem Evropští občané a sport, ze kterého vyplynulo, že tři čtvrtiny Evropanů cvičí proto, aby si udrželi zdraví, skoro polovina si chce zvýšit fyzickou kondici, další se chtějí uvolnit, odreagovat od pracovního stresu, pobavit se a mít společné zážitky s přáteli. Motivace ke cvičení se liší mezi jednotlivými národy: Češi, Slováci a Poláci jsou orientováni na výkonnost, zatímco Nizozemci, Belgičané nebo Francouzi od sportu vyžadují relaxaci. Výzkum také ukázal, že více cvičí muži (alespoň jednou týdně sportuje 41 % mužů, žen 35 %). Prokázala se také souvislost mezi sportem a věkem a vzděláním. Více sportují mladší a vzdělanější Evropané. Celkově však bohužel i podle tohoto průzkumu cvičíme málo. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) stačí přitom třicet minut mírné zátěže denně (například cesta pěšky z práce nebo na nákup rychlostí šest kilometrů za hodinu), což ale zvládá jen asi 15 % Evropanů (včetně Čechů).

Podtrženo sečteno, cvičíme málo (případně se snažíme všechno dohnat o víkendu, to ale není ideální), jíme spíše nezdravě a nepravidelně, máme nadváhu, kouříme a stresujeme se (a navíc a všemu navzdory žijeme déle než naši předkové, takže si nás najde více nemocí). Důsledky toho všeho jsou neúprosné: 85 % Evropanů umírá na onemocnění srdce a cév, na cukrovku a nádory (Češi jsou na tom ještě o něco hůře než západní Evropané). Vztyčený ukazováček hrozí do české kotliny i v případě obezity: problémy s nadváhou nebo obezitou mají tři čtvrtiny Čechů.

Chudší versus bohatí

Sportování není v populaci rozděleno rovnoměrně. Střední třída tvoří průměr a ráda si zacvičí jednou dvakrát týdně. Jsou pro ni atraktivní třeba i takzvané bootcampy, poměrně věrná nápodoba výcviku amerického námořnictva. Dril, rozkazy, píšťalka, kliky v blátě a dešti. Toto cvičení je populární v Americe, Anglii, Austrálii a Japonsku. Cílem je vypnout, zbavit se zbytečných myšlenek a zaměřit se jen na fyzický výkon. Po více než hodinovém intenzivním tréninku následuje sprcha, zdravá snídaně a ranní nástup do práce, většinou za stůl k počítači. „Horních deset tisíc" dává přednost různým osobním trenérům a klasickým stavovským sportům, jako je golf nebo tenis, případně squash. Sport je zde vnímán jako součást životního stylu, synonymem úspěchu je zdraví a udržovaná postava (potažmo bílé zuby, ale ty se sportem nesouvisí). Naopak bylo zjištěno, že lidé s nižšími příjmy, nižším vzděláním, senioři nebo nezaměstnaní se o pohyb nezajímají. Nemají motivaci, ale chyba je také na straně státu: chybí osvěta a programy, které by tyto občany pro sport získaly a více jej zpřístupnily.

V Česku mají přednost profi sportovci

Podle Václava Bunce z Fakulty tělesné výchovy a sportu se zdatnost Čechů snižuje, za posledních třicet let poklesla asi o třetinu. Ruku na srdce, jak daleko doběhnete za 12 minut (takzvaný Cooperův test)? V 70. letech minulého století uběhla většina mužů středního věku za tuto dobu až 2700 metrů, dnes je to 2000 - 2200 metrů. Dnes má také pětina Čechů problém přitáhnout se na tyči a až třetina žen a dětí se na tyč nedokáže ani zavěsit a udržet váhu vlastního těla. A kde je podle odborníků zakopán pes, tedy proč Češi více nesportují? Data z českého prostředí nejsou k dispozici, evropské průzkumy ale předkládají tyto důvody: nedostatek času, špatné počasí nebo lidé sport prostě nemají rádi, případně nevědí, jak jej provozovat. Máslo na hlavě má ovšem i český stát. Vznikl sice (ještě za vlády Miloše Zemana) Národní program rozvoje sportu pro všechny, který se rozhodl prosadit zvýšení počtu hodin tělesné výchovy na školách z dvou na tři hodiny týdně, navýšit rozpočet na údržbu a rozvoj sportovišť na jednu miliardu nebo budovat veřejná hřiště. Po letech je ale jasné, že zůstalo jen u myšlenek a plánů: hodiny tělocviku jsou stále jen dvě (poslankyně Putnová se chce letos snažit o změnu) a o miliardě korun na veřejné sportování si také můžeme nechat jen zdát . Jak zjistila Karolína Vránková pro Respekt, počty českých sportovišť nejsou známy, protože provozovatelé nemají povinnost je hlásit a o sportovním podnikání se také nevedou žádná sledování. Kraje nebo obce sice využívají různých evropských grantů, ale výsledkem jsou hlavně megalomanské aquaparky nebo sportoviště pro profesionály (fotbalová hřiště, hokejové haly, atletické dráhy). Podtrženo sečteno, promyšlená a soustavná koncepce péče o pohyb obyvatelstva u nás neexistuje a nejspíš ještě asi dlouho nebude. Naši sousedi Němci jsou na tom lépe, už od 60. let zavedli centrální koncepci pro výstavbu sportovišť a dodnes mají dobrý přehled o vybavenosti země a o členství obyvatel v různých sportovních klubech.

Z výše uvedeného vyplývá, že kdo se chce hýbat, čas si najde. Ovšem jsou mezi námi skupiny dětí a dospělých (a zřejmě jich je převaha), kteří se nehýbou a jsou tak ohroženi obezitou, cukrovkou a infarkty. Na ně bude muset upřít svou pozornost stát a přijít konečně s koncepcí, která tyto jedince zvedne z pohovky.

Zdroj: Nové sporty proti nudě, Karolína Vránková, Respekt 38/2008