Proč vlastně tloustneme?

06.08.2014

Vědci zabývající se tímto fenoménem se shodnou, že si za to většinou můžeme sami. Nicméně řada věcí zůstává neobjasněna.

Je bohužel prokázaným faktem, že naše populace velice rychle přibývá na váze a čím dál více se potýkáme s obezitou. Tomuto tématu jsme se věnovali již opakovaně, včetně tikající bomby v podobě našich zakulacujících se potomků ( viz článek Jak nemít obézní děti).

Vědci zabývající se tímto fenoménem se shodnou, že si za to většinou můžeme sami. Nicméně řada věcí zůstává neobjasněna. V současnosti vyšel ve velice prestižním mezinárodním časopise, zaměřeném na fyziologické pochody v našich tělech, článek, který se výskytem nadváhy a obezity zabýval a jehož autor nabídl poměrně zajímavý pohled. Neomezoval se totiž pouze na fyziologické či biochemické pochody v našich tělech vedoucí k obezitě, ale pokusil s o komplexnější pohled včetně výletu do dávné historie.
Z hlediska fungování našeho těla a fyziologických systémů totiž vznik nadváhy a obezity není zcela logický. Naše těla by měla být teoreticky naprogramována tak, aby byla schopná se vyhnout vychrtlosti vedoucí k smrti, ale i nadváze a obezitě vedoucí k vysokému tlaku, vysokému cholesterolu, cukrovce, srdečním infarktům a zničeným kloubům. 

I když se nějaká porucha těchto programů občas objeví, nemůže postihnout téměř každého třetího v populaci, což je současný výskyt nadváhy a obezity v našich zemích. Organismus by teoreticky měl mít k dispozici mechanismy, jak nezdravému příbytku na váze zabránit nějakou kompenzací vytvořenou přírodou po 1-2 miliony let naší evoluce, například nějakým biochemickým signálem do mozku, který nám zkazí chuť k jídlu a učiní pití sladkých nápojů odpornou záležitostí nejpozději ve chvíli, kdy si přes břicho nevidíme na tkaničky u bot. Zůstává tedy otázkou, proč to u téměř nikoho z nás nefunguje. Citát jedné pacientky vystihuje tento rozpor docela přesně: „Když se podívám do zrcadla, přísahám, že už se nikdy nepodívám do talíře. Ale když se podívám do talíře, přísahám, že už se nikdy nepodívám do zrcadla."

Odpověď založená na vědeckých podkladech je možná opět v naších genech/vrozených dispozicích, které se námi táhnou už skoro dva miliony let. Tyto geny nejspíše zajistily, aby naši prapradědečci neumřeli hladem, když se několik dnů nedostali k potravě. Pokud hrozí riziko hladovění, je dobré si udělat zásoby potravin na horší časy. Jednou z možností je vytvořit a ukrýt si tyto zásoby mimo tělo. Ale má to několik háčků. Zapomeneme, kam jsme to schovali, zkazí se to, najde a sní to někdo jiný a podobně. Proto více uspěli naši prapředci a jejich potomci, kteří měli takzvané spořivé geny a zásoby energie nosili formou tukových polštářků přímo ve svém těle. To ale mělo také jeden velký háček. Když měli spořivých genů příliš, či když tyto geny příliš pilně pracovaly a tvořily zásoby, byli prapředci tlustí, nápadní a více přitahovali predátory. Navíc, když už je přitáhli, hůře se jim před nimi utíkalo. 

Dle některých studií byla na naše příliš tučné a příliš pomalé prapradědečky a praprababičky Australopitéky dokonce specializovaná kočkovitá šelma jménem Dinofelis, něco mezi levhartem a šavlozubým tygrem. Proto byly spořivé geny z hlediska evoluce drženy těmito predátory na uzdě a doslova přežívala zlatá střední cesta. Homo erectus a zejména Homo sapiens však už byli schopní se predátorům ubránit a tato změna doslova utrhla šetřivé geny ze řetězu, takže již nebyly ničím korigovány a rychle se šířily v generacích našich již nikým nelovených předků. 

Nicméně, Dinofelis nehonil naše předky již v minulých stoletích a tak není jasné, proč naše populace tloustnou přibližně poslední necelou stovku let. Doplňujícím vysvětlením je, že naše těla jsou naprogramována na příjem určitého kritického množství kvalitních bílkovin a dalších stopových látek, kterým učeně říkáme makronutrienty a mikronutrienty. Autor původního článku na některých studiích dokládá, že těchto látek v potravě ubývá a proto jsme nuceni přijímat více energie, abychom jejich kritické množství do těla dostali.

Podle teorie autora zmíněného článku tedy naprostá většina z nás má v sobě šetřivé geny, které povzbuzují nárůst tukové tkáně. Zároveň většina z nás touží přijímat určité množství kvalitních proteinů a stopových prvků, které jsou však v současnosti zabaleny do mnohem většího balíku energie než dříve. Za to, že nejsme obézní úplně všichni, vděčíme nejspíše sociálním a společenským tlakům a konvencím a občas snad i radám zdravotníků.

Kdo chce, může tedy na základě novějších vědeckých poznatků svádět svou nadváhu na přítomnost spořivých genů, na stravu s méně kvalitními bílkovinami a s méně žádoucími stopovými prvky i na nepřítomnost Dinofela. Kdo chce zhubnout, může se na základě vědeckých poznatků zdravě stravovat, přiměřeně hýbat, zhubnout, a tento článek si přečíst nejen jako zajímavé prázdninové čtení ale i jako výzvu ke zkrocení vlastních genů.

Zdroj: Speakman JR, If Body Fatness is Under Physiological Regulation, Then How Come We Have an Obesity Epidemic? Physiology 2014, 29:88-98

 

 

Použité odborné pojmy