První zmínky o lékořici sahají do doby 3000 let před Kristem. V tradiční čínské medicíně zaujímá tato bylina hned druhé místo po ženšenu. Kořen lékořice byl také hojně užíván ve starověkém Egyptě, Řecku a Římě. Léčivých schopností a specifické sladké chuti lékořice se využívá dodnes, a to zejména v potravinářském průmyslu a farmacii. Nadměrné požívání lékořice však není bez rizika a je spojeno s rozvojem tzv. pseudohyperaldosteronismu, který se projevuje vysokým krevním tlakem a významným nedostatkem draslíku v krvi.
Lékořice v průběhu staletí
Vůbec nejstarší zmínka o použití lékořice v léčbě otoků a bolavých nohou byla zjištěna na hliněných tabulkách nalezených v Bagdádu v oblasti bývalé Mezopotámie. Archeologové datují stáří nálezu 2-3000 let před Kristem. Zhruba ve stejné době byla lékořice užívána i v Číně, kde se udržela dodnes a spolu s ženšenem tvoří jeden z pilířů tradiční čínské medicíny. Číňané ji nazývají „posvátný národní poklad" a věří v její schopnost prodlužovat život. Bývá součástí směsí bylin, neboť zlepšuje jejich chuť, harmonizuje a prodlužuje jejich účinek. Indičtí hinduisté si zase z lékořice připravovali afrodiziakum svařením kořene lékořice s mlékem a cukrem.
Ve starověkém Egyptě byla lékořice oblíbeným lékem, zejména na nemoci dýchacího a trávicího traktu. Užívala se ve formě sladkého nápoje označovaného jako „Mai sus". Ebersův papyrus, jeden z nejznámějších staroegyptských rukopisů datovaný do období zhruba 1500 před Kristem, zmiňuje lékořici jako lék ztišující nemoci jater a slinivky břišní, usnadňující odkašlání, ale také jako účinné laxativum. Oblíbenost si získala i u faraónů a je možné, že měla i rituální rozměr. Hrobka egyptského faraóna Tutanchamona obsahovala mimo jiné i velké množství kořenů lékořice, které se zachovaly do svého objevení ve velmi dobrém stavu. Předpokládá se, že zásoby pro tvorbu sladkého nápoje měly faraónovi sloužit i v posmrtném životě.
Kořeny lékořice si popularitu získaly i v jiných částech světa. Skythové (kočovné starověké kmeny íránského původu) byli schopni přežít dvanáct dní bez vody žvýkáním kořene lékořice a pojídáním kobylího sýra. Skythové lékořici pěstovali především při březích Azovského jezera. A právě oni naučili používat tuto bylinu Řeky. Thefrastos (3. století před Kristem) nazýval lékořici skythský kořen a léčil jím kašel a jiné hrudní nemoci. Lékořice je doporučována řadou významných řeckých či římských lékařů (Hippokrates - 460 př. Kr., Plinius - 80 př. Kr.) v léčbě kašle, astmatu a dalších respiračních onemocnění.
Pedanios Dioscorides, řecký lékař a botanik žijící v letech 40 - 90 po Kristu, se zasloužil o dodnes používané botanické pojmenování této rostliny - Glycyrrhyza (glucos = sladký, riza = kořen). Dioscorides jako lékař cestoval po celém tehdejším řeckém a římském světě, a to nejčastěji s legiemi Alexandra Velikého. Vojáci žvýkáním kořene zaháněli pocit žízně v oblastech s nedostupností pitné vody a navíc jim lékořice dodávala energii a vytrvalost. Není ovšem známo, zda vojáci řešili stejný problém jako o mnoho staletí později Napoleon, kterému častým žvýkáním oblíbené lékořice zčernaly zuby. Dioscorides také zaznamenal prospěšný vliv lékořice při nachlazení a na žaludeční, jaterní a ledvinné obtíže.
Ve středověku byla lékořice užívána k zmírnění zažívacích obtíží po požití ostrého, tučného či přepáleného jídla. Postupně se její použití rozšířilo i do dalších odvětví. Pro svou sladkou chuť byla přidávána do cukroví, mísena s tabákem k dosažení lepšího aroma a pro zvýšení pěnivosti se přidávala do piva či limonád. Dovážena byla především ze Španělska a Itálie do celé Evropy. V Anglii si získala oblibu díky dominikánským mnichům, kteří ji do země přivezli a začali pěstovat již v 15. století. V Yorkshiru se dodnes vyrábí cukrovinka tzv. „Pontefract cake ", drobné placičky tvarem připomínající pečeť s pendrekovou chutí. Zatímco jižní národy preferovaly spíše pití čaje z lékořice pro její očistný účinek.
Zajímavé je, že lékořice byla jedna z mála komodit, kterou Angličané v 16. století obohatili americký kontinent, neboť většinou tomu bylo naopak.
Lékořice v Čechách
V našich končinách se lékořice začala pěstovat od 16. století, a to především na jižní Moravě. Rozsáhlé kultury byly až do poloviny 19. století, zejména v okolí Hustopečí, Mikulova a Bzence. V Kronice města Hustopečí je zmíněno, že lidé z nejbližšího okolí byli zaměstnáváni vysazováním sladkého dřeva, jež bylo prodáváno do Brna a Vídně. V Hustopečích roku 1840 dokonce vznikla První moravská továrna na šťávu ze sladkého dřeva. Šťáva ze sladkého dřeva (Succus liquiritiae), v Rakousku nazývaná též „medvědí cukr", byla rozvážena do celé Evropy. O úspěchu firmy svědčí založení další továrny v roce 1880, nicméně rozkvět neměl dlouhého trvání a koncem 19. století byly oba závody zrušeny.
Dnešní využití lékořice
Časté je použití v cukrářství - ve výrobě zmrzliny, bonbónů a dražé. Podíl lékořice zde však bývá velmi nízký a chuť se částečně nahrazuje anýzovým olejem. Velké oblibě se lékořicové dražé těší zejména v Holandsku. Zvláštní kategorií je pendrek, tedy zhuštěný a upravený extrakt z lékořicového kořene. Dále je lékořice přísada do některých likérů (např. Fernet, italský likér Galliano nebo Sambuca, řecký Ouzo, turecká Rakije, francouzský Pernod), dále silnějších ochucených piv z belgické a anglické provenience (stout, porter) a některých nealkoholických nápojů. Pití horkého sladkého nápoje z lékořice je oblíbené v některých oblastech blízkého východu, zejména v období ramadánu.
Ve farmacii se s lékořicí setkáme především ve formě různých čajových bylinných směsí (většina tzv. průduškových čajů), případně tinktur, pastilek na kašel a v některých laxativech. Hojně je lékořice zastoupena v lécích tradiční čínské medicíny a v různých potravinových doplňcích.
Na jaké obtíže se lékořice podává?
Vlastně na všechny, které již byly zmíněny v předchozím historickém textu. Staletími prověřené je její použití jako:
- prostředek na odkašlávání a proti dráždivému kašli při infekcích dýchacích cest či chronických plicních onemocněních (chronická obstrukční nemoc plic, astma)
- slabé projímadlo
- spasmolytikum (úleva od křečí)
- antiulcerózum (porit žaludečním vředům), neboť tlumí tvorbu žaludečních kyselin, gastrinu a histaminu
- slabé diuretikum (k odvodnění organismu, avšak pouze při krátkodobém použití)
- poruchy menstruace, zejména ve spojení se syndromem polycystických vaječníků (pro obsah látek podobných estrogenům)
- antivirotikum - v Japonsku se glycyrrhizin podává nitrožilně u nemocných s hepatitidou B, protože vede ke zlepšení jaterních funkcí a někdy i k vyléčení „žloutenky"
- pozitivní vliv na kostní metabolismus u žen (proti řídnutí kostí)
V čem spočívá onen léčebný účinek lékořice a zároveň nebezpečí?
Základní látky obsažené v oddenku lékořice jsou flavonoidy, dodávající kořeni typickou žlutavou barvu, a látky saponinového charakteru jako je glycyrrhizin. Jedná se o sůl kyseliny glycyrrhizinové. A právě ta je zodpovědná za typickou sladkou chuť, jež je až 50x sladší než řepný cukr.
Kyselina glycyrrhizinová a glycyrrhetinová patří k hlavním léčebným látkám lékořice, nicméně v nadměrném množství mohou navodit tzv. syndrom zdánlivé nadprodukce hormonů mineralokortikoidů, který má za následek výše zmíněné problémy - vysoký krevní tlak a nedostatek draslíku v krvi (ten může vést k svalovým bolestem, slabosti či křečím).
Existují však některé skupiny pacientů, kterým mohou tyto, pro jiné lidi nepříznivé, účinky lékořice prospívat (např. pacienti s chronickou nedostatečností kůry nadledvin nebo diabetici, kteří trpí nízkým tlakem v důsledku diabetického poškození nervů). I z toho důvodu se těmito látkami stále zabývá farmaceutický průmysl.
V odborné literatuře nalezneme řadu popisů případů, které jsou věnovány závažným komplikacím po nadměrném příjmu výrobků z lékořice. Zajímavé jsou zejména způsoby a okolnosti předávkování lékořicí - postižené osoby se přejídaly lékořicovými cukrovinkami nebo pily nadměrné množství bylinných čajů s lékořicí nebo se předávkovaly léky tradiční čínské medicíny obsahujících lékořici v kombinaci s projímadly, kde byla lékořice také obsažena.
Jaké denní dávky lékořice jsou bezpečné?
Na tuto otázku nelze jednoduše odpovědět. Tolerance lékořice je značně individuální, a na studiích se zdravými dobrovolníky se jako bezpečné ukázaly dávky mezi 100 - 200 mg glycyrrhizinové kyseliny denně nebo lépe 2mg/kg/den, které nevedly k žádnému klinickému či laboratornímu nežádoucímu účinku. V Evropské unii je za maximální horní limit denního příjmu stanoveno množství 100 mg glycyrrhizinu, což je přibližně 60 - 70 g lékořice. Ovšem jaké je množství glycyrrhizinu v konkrétní potravině, se většinou nedozvíme. Na obalu bývá pouze zmínka, že „obsahuje lékořici". Pouze v případě, že daný výrobek obsahuje vysoké množství glycyrrhizinu (více než 4 g na 1 kg), musí být na obalu napsáno „Osobám s vysokým tlakem se nedoporučuje pravidelná konzumace tohoto výrobku." Používání čistého glycyrrhizinu jako emulgátoru (E 958) do potravin není v EU včetně České republiky povoleno.
Kdo by si měl dát pozor?
Někteří lidé vykazují zvýšenou citlivost na látky z lékořice a snadněji si mohou navodit otravu (především osoby s vysokým krevním tlakem, ženy, osoby vyššího věku, osoby s anorexií). V těhotenství je nejlépe se lékořici zcela vyhnout.
Závěr
Přes nesporné léčebné působení lékořice bychom neměli zapomínat na možná rizika spojená s jejím nadměrný užíváním. Navozený pseudohyperaldosteronismus totiž může být až život ohrožujícím stavem. Na tento syndrom bychom měli pomýšlet zejména u osob, které se léčí léky klasické čínské medicíny či různými přírodními potravinovými doplňky. Také přistěhovalci z asijských oblastí či blízkého východu mohou být rizikovou skupinou. A v neposlední řadě je nutno věnovat pozornost obsahu lékořice v různých cukrovinkách dovozených ze zahraničí. A tak i pro lékořici platí okřídlené: všeho s mírou.
Zdroj: MUDr. Ondřej Petrák, Ph.D. - Lékořicí lásku raději neléčete, www.e-interna.cz
Obr.: sxc.hu
