Dnes se nepochybuje o tom, že nárůst diabetu je dán především celosvětovými změnami životního stylu. Na druhé straně je však zřejmé, že bez genetické predispozice nemůže diabetes a v podstatě ani obezita vzniknout. S nadějí na zásadní objevy jsou studováni např. američtí Pima indiáni s extrémním výskytem diabetu 2. typu. Je zajímavé, že tato populace byla před 100 lety, kdy je zkoumal antropolog českého původu Aleš Hrdlička, bez cukrovky. Dnes se u nich výskyt cukrovky a obezity blíží 100 %. Stejně jako my, i oni změnili životní styl. Žijí v toxickém prostředí, nepohybují se, jedí nevhodnou stravu - a jsou obézní.
Je na vině tuková tkáň?
Tuková tkáň chrání kosti i vnitřní orgány před mechanickými vlivy, celé tělo pak zejména před chladem. Kdyby nebylo tukové tkáně, nebylo by dnes na Zemi života. Obratlovci museli stejně jako lidé běžně překonávat nedostatek potravy např. za období sucha, v historické době pak za válek a při hladomorech. Zásoba tuku umožňovala období nedostatku přežít.
Předpokládá se, že současné doby se dožily zejména ti jedinci, kteří se uměli na podkladě genetických předpokladů vyrovnávat s hladomory a nedostatkem živin. Organismy však mají omezené možnosti zbavovat se přijaté energie, proto se tato genetická výbava stala dnes nevýhodnou. Potomci těch, kteří přežili nedostatek, se neumějí vyrovnat s fenomény 20. a 21. století - přejídáním a absencí pohybu. Roste výskyt obezity, diabetu a metabolického syndromu.
Tuková tkáň má však i další funkce. Další funkcí tukové tkáně je produkce hormonů a dalších látek, které mohou být ochranné i patogenní. Poslední úlohou tukové tkáně je schopnost vychytávat tuk a chránit důležité orgány před steatózou (ztukovatěním).
Tuková tkáň jako továrna
Tuková tkáň je velmi aktivní sekreční orgán. Produkuje řadu látek, které mají k metabolickému syndromu a diabetu přímý vztah, část těchto látek se podílí na vzniku diabetu, hypertenze i tzv. metabolického syndromu. Nejznámějším hormonem tukové tkáně je leptin. Ten se např. podílí na vzniku vysokého krevního tlaku. „Dobrou" látkou, kterou produkuje tuková tkáň, je např. adiponektin, protein, který je pokládán za významný ochranný faktor v procesu vzniku metabolického syndromu, obezity a jejích komplikací. Adiponektin vylučuje zdravá tuková tkáň štíhlého jedince, u obézních je produkován méně. Nyní je intenzivně hledán lék, který by zvyšoval adiponektin.
Je však ještě do značné míry sporné, jaká část produktů tukové tkáně vzniká v tukové buňce a jaká část vzniká v buňkách krevního původu sídlících v tukové tkáni.
Ochrana před ukládáním tuků
Kromě zmíněné produkce hormonů je významnou funkcí tukové tkáně i schopnost po jídle pohlcovat přijatý tuk a chránit tak další tkáně a orgány před ukládáním tuku. Takto postižené orgány, zejména játra, sval a ostrůvky slinivky břišní pak mohou vykazovat poruchy funkce. Postižena bývá i cévní stěna. Je zajímavé, že výše zmíněný leptin se v experimentech podílel na odstranění tuku z jater. Jaterní steatóze (ztukovatění) umí bránit i adiponektin, i když jiným způsobem.
Steatóza nepohybujících se příčně pruhovaných svalů je hlavním faktorem, který ovlivňuje celotělově změřenou citlivost na inzulin. Pravděpodobně proto platí, že je lépe být tzv. fit-fat než unfit-unfat. Pravidelně sportující obézní (fit-fat) mají lepší životní prognózu než štíhlé osoby bez pohybu (unfit-unfat).
Endoteliální dysfunkce a tuková tkáň
Porucha funkce endotelu (vnitřní výstelky cév), zvaná endoteliální dysfunkce, provází metabolický syndrom, obezitu a hypertenzi (vysoký krevní tlak). Endoteliální dysfunkce je ranou fází aterosklerózy a je vyvolávána řadou mechanismů, mezi kterými hormony tukové tkáně určitou úlohu hrají. Účinným opatřením může být pokles hmotnosti, který snižuje nejen krevní tlak, ale přes pokles aktivity sympatického nervového systému upravuje reaktivitu cév.
Závěr: škodí, či pomáhá tuková tkáň?
Tuková tkáň nepochybně vznikla jako významný pomocník a má řadu významných funkcí. Např. genetickými technologiemi připravené myši bez tukové tkáně dostávají brzy cukrovku, aterosklerózu a hynou. To ukazuje, že bez tuku se zdravě žít nedá. Ve svém vývoji se tuková tkáň obratlovců i člověka ukázala být významným pomocníkem. Nikdy se však nesetkala s tak toxickým prostředím plným nezdravých potravin a omezujícím fyzickou aktivitu, jako dnes.
Zdravý muž a žena mají obsah tuku v těle do 20, resp. 30 % hmotnosti organismu. Měřením např. zjišťujeme u diabetiků 2. typu běžně hodnoty nad 40 i 50 %, i osoby s vysokým krevním tlakem mívají obvykle vyšší hodnoty, než je norma.
Obezita je onemocnění definované kvantitativně. Ne každý obézní pacient má hypertenzi, ne každý obézní pacient dostane diabetes, skoro každý obézní pacient má endoteliální dysfunkci a inzulinorezistenci (syndrom inzulinové rezistence je stav, kdy buňky organizmu jsou méně citlivé k inzulinu, hormonu slinivky břišní. Pokud se stav neléčí, rozvíjí se cukrovka - diabetes mellitus). Jak bylo výše uvedeno, klasické složky metabolického syndromu mají určitou vazbu na obezitu. Metabolický syndrom je tak do značné míry vyvolán poruchou endokrinní funkce tukové tkáně.
Tuková tkáň napěchovaná tukem, jak vidíme u typického pacienta s obezitou, člověku škodí. Tento stav znemožňuje uplatnění jejích fyziologických rolí a tukové buňky: 1. vytvářejí nevhodné spektrum hormonů, 2. nejsou schopny další tuk absorbovat.
Předmětem výzkumu léčby obezity je hledání způsobu, jak ničit takovéto buňky.
Už i dnes je však obezita choroba léčitelná. Nové naladění tukových buněk tzv. mírným váhovým úbytkem o 5-10 % (reálným pro každého pacienta) má obrovské efekty, například snižuje výskyt cukrovky a některých nádorů vázaných na obezitu až o 50 %. Tukové buňky lze tak z role škůdce přeladit do role ochránce i nevelkými dietními a režimovými opatřeními a relativně mírným hmotnostním poklesem.
Zpracováno podle: Tuková buňka - pomocník, ochránce i škůdce v organismu (Sanquis, 40/2005), www.sanquis.cz
