Otázkou dlouhověkosti a jak jí dosáhnout se zabývají lidé od nepaměti. Od alchymistů působících na dvorech panovníků lidstvo pokročilo s rozvojem vědy mnohem dále a průměrný věk se nám (zejména) díky lékařské péči podařilo posunout o značný kus dopředu. Ačkoli je jisté, že genetické vlivy v tomto ohledu hrají velkou roli, mnohem větší podíl mají vlivy zevního prostředí. Z výzkumů v populaci vyplývá, že vrozené predispozice se podílejí na dlouhověkosti zhruba z 25 %. „Dlouhověké“ geny hrály v minulosti velikou roli i pro přežití v obdobích hladomorů (například jen v Británii napočítali historikové takových hladomorů za posledních 2000 let téměř 200). Koneckonců i Charles Darwin ve své slavné knize O původu druhů píše již v roce 1859, že hladomory představovaly jeden z největších selekčních tlaků v evoluci člověka.
Jak toto ale souvisí se zdravím člověka v současné době? Patrně velmi. První studie popisující vztah mezi kalorickým příjmem a délkou života byla publikována již v roce 1935. Dnes již klasické studie provedené v 80. letech minulého století na myších překvapivě prokázaly, že omezení příjmu potravy prodlužuje délku života na téměř dvojnásobek. Největší námitkou kritiků těchto studií je údajná nepřenositelnost výsledků těchto studií ze zvířat na člověka. Ačkoli je to do určité míry pravda, je velmi pravděpodobné, že omezení potravy má velice příznivý vliv i na zdraví člověka.
Klinická Studie CALERIE u pokusných osob omezila příjem potravy o 25 % a ukázala, že to vedlo ke snížení výskytu civilizačních nemocí i procesů stárnutí. Bohužel se neví, zda omezení příjmu potravy snížilo riziko vzniku nemocí srdce a cév a vzniku nádorů, nebo zda skutečně nějak aktivovalo geny „dlouhověkosti.“ Vliv na prodloužení života byl každopádně zjevný.
Na základě těchto faktů se rozvinul celý dietologický přístup s cílem přinést zdravotní výhody vyplývající z omezeného příjmu potravy. Metod je celá řada a spočívají v různých druzích lačnění. Mnoho informací o vlivu těchto diet máme i z islámských zemí, kde byli sledováni jedinci v období Ramadánu, kteří přerušované lačnění dodržují po dobu celého měsíce.
Další přístupy spočívají třeba v omezení některých živin, typicky bílkovin, jejichž příjem negativně ovlivňuje dlouhověkost. Extrémními přístupy jsou pak dlouhodobé lačnění či půsty vycházející z teorie hormese (tedy co tě nezabije, to tě posílí), které však již nemají s odbornými přístupy mnoho společného. Vždy je třeba mít na paměti rozdíl mezi lačněním a hladověním. Při (dlouhodobém) hladovění se totiž aktivují katabolické procesy, které zdraví přirozeně neprospívají. Dále je potřeba splnit při těchto přístupech všechny požadavky na vyváženost jídelníčku, zejména s ohledem na potřebu mikronutrientů - minerálů, vitaminů i stopových prvků…
Otázkou nicméně zůstává, nakolik je člověk žijící v současné blahobytné společnosti ochoten přistoupit na „asketický“ přístup k jídlu a změnit své stravovací návyky.
Upraveno podle: Vítek L. Kalorická restrikce jako nástroj k dlouhověkosti? E-interna.cz
