Přibližně před 2500 lety doběhl Feidippidés do Atén, aby oznámil vítězství Řeků v bitvě u Marathónu. Po slovech: „Zvítězili jsme“ zemřel na místě vyčerpáním. Na základě této legendy byl maratonský běh zařazen do programu olympijských her a dodnes se považuje za královskou a nejnamáhavější atletickou disciplínu. Vytrvalostní běh se postupně stal doporučovanou rekreační aktivitou a lékaři ho především u pacientů s metabolickým syndromem a z něj vyplývajících komplikací považují za součást léčby,
Běh se však stal i životním trendem. Odhaduje se, že každý rok přibývá v USA 5 % těch, kteří absolvovali půlmaraton (21 km) nebo dokonce maraton (42 km). V České republice je tento trend rovněž strmě stoupající. Pokud se chcete přihlásit na Pražský půlmaraton (letos 12 500 běžců), pak si musíte každým rokem čím dále více pospíšit. Letos byla čísla vyprodaná již tři měsíce před jeho startem.
Pokud vnímáme běh jako celospolečenský jev, pak je jeho dopad jistě příznivý. Běh působí pozitivně na všechny složky metabolického syndromu, u pacientů s vysokým krevním tlakem se jeho účinek přirovnává k účinku jednoho léku proti vysokému krevnímu tlaku. Běh zvyšuje hladiny “hodného” HDL cholesterolu, snižuje hmotnost i pravděpodobnost výskytu diabetu 2. typu. Nezanedbatelným efektem jsou i jeho antidepresivní účinky, účinky na snížení výskytu nemocí srdce, karcinomu prsu a tračníku.
Klíčovou otázkou však zůstává, jak často a jak intenzivně by se měl zdravý člověk věnovat pohybu, aby předešel nemocem. Na tuto jednoduchou otázku nejsou bohužel jednoduché odpovědi. Hlavním problémem je, že chybí spolehlivá data a pokud jsou vůbec nějaká k dispozici, pak metodika jednotlivých studií nevzbuzuje velkou důvěru. Například nedávno publikovali dánští autoři velkou studii, ve které porovnávali přežívání u rekreačních běžců s kontrolní skupinou fyzicky neaktivních osob. Při 12letém sledování se ukázalo, že nejlépe si vedly skupiny běžců, které provozovaly aktivitu malé nebostřední intenzity i frekvence tréninků. Naopak skupina s nejintenzivnějším tréninkem měla dokonce horší výsledek než skupina neaktivních kontrol. Ze studie můžeme vyvodit doporučení 2 až 3 běhů týdně v malé nebo střední intenzitě. Bohužel skupina nejintenzivněji trénujících běžců byla relativně malá (36 běžců), a tudíž dvě úmrtí v ní nepředstavují statisticky robustní a zobecnitelný výsledek. Nicméně i další studie publikovaná letos a sledující 1,1 milionu žen po dobu 9 let naznačuje, že pro výskyt infarktu myokardu, cévní mozkové příhody a tromboembolie se zdá být optimální střední fyzická aktivita s frekvencí 2-3 krát týdně.
Na otázku, zda běh prospívá zdraví, není tedy jednoduchá odpověď. Z hlediska délky dožití se v současné době s velkou mírou nejistoty můžeme přiklánět k názoru, že největší riziko mají jak úplně neaktivní, tak i velmi intenzivně trénující osoby. Nicméně tvrzení, že intenzivní trénink zkracuje délku života, není podloženo věrohodnými daty. Na rekreační úrovni zřejmě platí, že pravidelná fyzická aktivita mírného či středního stupně je zdraví prospěšná.
